S předškolákem přes Krkonoše

NOCOVÁNÍ:
Jelenka, Bouda U Bílého Labe, Vosecká bouda

DOPRAVA:
auto necháte ve Vrchlabí a autobusem dál na Pomezní boudy s přestupem ve Svobodě nad Úpou

OBČERSTVENÍ:
• chata Jelenka, Luční bouda, Bouda U Bílého Labe, Špindlerova bouda, Labská bouda, Vosecká bouda

MAPA:
Trasu najdete na konci článku

Máme tu pro Vás výlet od parádní dvojky – syna a taťky, kteří se vydali na přechod Krkonoš od východu k západu.

Tak si pojďte přečíst, co všechno zažili, kde spali a co viděli 🙂 

A inspirujte se třeba k podobnému výletu s vaším aktivním cvrčkem 🙂 

                                                            1. NENADÁLÁ VÝZVA

Koncem května náš šestiletý předškolák vyřkne zásadní větu: „Táto, já bych chtěl vylézt na Sněžku.“ Pro otce zásadní výzva. Možnost být s dítětem nějakou dobu sám, prohloubit vzájemný vztah, umožnit městskému dítěti obklopenému vlastně dokonalým komfortem a bezpečím zažít trochu nepohody a dobrodružství. Během několika dnů se v hlavě rodí plán na přechod Krkonoš od východu k západu s naším budoucím absolventem mateřské školy. Rezervace ubytování na 3 místech je otázkou několika hodin.

Hned příští pátek necháváme ve Vrchlabí auto a odpoledním autobusem se přesouváme na Pomezní boudy. Přestupujeme ve Svobodě nad Úpou, kde je na nádraží zřízena budka na knížky – místními zjevně dobře zásobená. Díky tomu získáváme zábavu na příští tři večery. Vybíráme podle tloušťky hřbetu útlé knihy  (s Jiráskovými spisy se s batohem po Krkonoších vláčet nehodlám). Předškolákovi a čerstvému čtenáři útlou knížku pohádek, sobě Dostojevského Bílé noci. Až budu mít příště do Svobody cestu, musíme do knihobudky na oplátku nějaké knihy přivézt.

Kolem čtvrté jsme na „Pomezkách“. Výstupem z autobusu odkládáme na 3 dny roušky do sáčku – v horských boudách jako by vnímání vývoje epidemiologické situace předstíhalo dobu. Užíváme si pěkného počasí a výhledů z cesty šplhající se poblíž česko-polské hranice vzhůru. Předpověď počasí na další dny rozhodně není růžová, dnes je ale polojasno a teplo. Večer se ubytováváme na chatě Jelenka uprostřed lesa na východním svahu Svorové hory. Pokoje jsou zde jednoduché, jako předurčené pro akce ve složení „otec-syn“. Zbývá guláš k večeři, prvních pár stran z nově získaných knih a nocleh uprostřed lesů v nadmořské výšce 1200 metrů.

                                                                    2. SNĚŽKA V MLZE

Ráno nás probouzí světlo už o páté hodině a díky tomu si vychutnáváme první a zároveň poslední východ slunce během svého putování Krkonošemi. Snídaně je ale servírovaná až v osm hodin (předškolák je spokojen s množstvím kečupu k párkům), a tak se na 15 kilometrový pochod vydáváme až v půl deváté. Stoupáme po hraniční cestě Česko-polského přátelství na Svorovou horu. Zde jsme již nad hranicí lesa a výhledy jsou tedy omezené už „jen“ mlhou, která před námi skrývá Sněžku. V silném větru se brzy do mlhy noříme i my a vůbec tak netušíme, jak vysoko před námi vrchol je. Nečekaně brzy dosahujeme dlážděnou cestu vedoucí nahoru z polské strany a za chvíli jsme nahoře. Poryvy větru, mlha, zima – počasí připomínající spíš duben než začátek června. Dnes sem nemíří moc lidí, ale i přesto je Poštovna narvaná, protože se všichni chtějí trochu ohřát.

Při sestupu západním svahem k polskému Slezskému domu se přidává mrholení, v Úpském rašeliništi směrem k Luční boudě pak už regulérní déšť. Bundy máme nepromokavé, s kalhotami je to horší, a tak vyhlížíme Luční boudu už docela netrpělivě. Díky počasí ale procházíme krajinou nezvykle liduprázdnou – jindy tudy táhnou spousty turistů, dnes se jen občas
z mlhy jako duch vynoří chvátající postavy, jimž z bund, kapucí a pláštěnek koukají jen oči a nos. Luční bouda dnes hostí hromadný přebor v sušení všemožných oděvů. Rádi se přidáváme a místo vířivky a pivních lázní nám tu dnes bohatě postačuje trocha místa v teple a polévka, k níž se zde servírují víc než půlmetrové rohlíky upečené v místní pekárně.

Meteoradar v mobilu hlásí po dvou hodinách lepší počasí a samotná mlha bez deště najednou vypadá docela sympaticky. Kolem zbytků sněhu sestupujeme údolím Bílého Labe s více než 100 let starými kaskádami chránící níže položené okraje Špindlerova Mlýna přes ničivými povodněmi, které s sebou dříve přinášely množství balvanů a podemletých kmenů stromů. Masiv Malého Šišáku na severu a Kozí hřbety na jihu zprvu jen tušíme a postupně i spatřujeme s tím, jak se v nižší nadmořské výšce mlha rozestupuje. Předškolák stále nemá dost a po pravdě řečeno vypadá se svým batůžkem svěžeji než tatínek s krosnou na zádech. Boudu Bílé Labe proto dítě vítá jako možnost mít k večeru palačinky, tatínek jako možnost doschnout, osprchovat se a na chvíli si lehnout. Miniaturní pokoj veškerý tento komfort nabízí, následují nejen palačinky, ale také pingpong a stolní fotbálek.

                                       3. KAMENNÉ VRCHOLY A VRTOCHY POČASÍ 

Počasí v údolí Bílého Labe je ráno nečekaně lepší. Po snídani vycházíme kolem kaskád Čertovy strouhy, které se v nízkém slunci lesknou. Na poměry našeho putování je i nezvyklé teplo a cestou k Erlebachově boudě proto odkládáme bundy i mikiny. U Erlebachovy boudy nás na silnici vedoucí ke Špindlerovce předjíždí krkonošský cyklobus přivážející další turisty sem nahoru. S částí z nich se pak setkáváme na hraniční cestě ve stoupání k Petrově boudě. Ta v roce 2011 shořela a novou Petrovu boudu zastihujeme nejspíš krátce před dokončením a zprovozněním. Občasná setkání s českými i polskými vojáky hlídkujícími zřejmě kvůli koronavirovým opatřením dávají vzpomenout na dobu před „schengenem“.

Cesta nás vede dále nahoru k vrcholům Dívčích a Mužských kamenů, žulových skalisek s puklinami formovanými mrazovým zvětráváním. Výhled na českou stranu Krkonoš je nečekaně daleký a vidíme nejen na okolní krkonošské vrcholy Malého Šišáku, Vysokého kola a lyžařský areál se slalomovým svahem nad Špindlerovým Mlýnem, ale i daleko do Podkrkonoší s kozákovským hřbetem. Z polské strany se na hraniční hřeben naopak valí hustá mlha a je vidět jen na pár desítek metrů. Hranice je tedy dnes i meteorologickým předělem. Cestou po severním úbočí Vysokého kola se ale začínáme do mlhy nořit i my. Předškolák svým svižným výstupem a možná i díky horšímu počasí co chvíli sklízí uznalá slova od procházejících českých i polských turistů. Kolem nás je nekonečné kamenné moře, které je pro svahy Vysokého kola tak typické. Očekávaný výhled do Sněžných jam je samozřejmě jen zbožným přáním, vidíme sotva na nejbližší skalisko, za nímž v mlze jen tušíme existenci těchto ledovcových karů vypadajících skoro jako propast.

Za Sněžnými Jámami nás čeká další nepříjemné překvapení – uzavřený úsek cesty Česko-polského přátelství z důvodu epidemiologických opatření proti šíření koronaviru v Polsku. Teprve tady, na hřebenech hor s minimem lidí a maximem větru dostávají epidemiologická opatření patřičně absurdní rozměr. Naše cesta se proto stáčí k Labské boudě. V té chvíli již mlha začíná přesahovat i na Labskou louku a známá obří dominanta této části Krkonoš se proto před námi vynořuje na poslední chvíli. V útulném interiéru se občerstvujeme a pokračujeme k prameni Labe. Většina z nás jej zná jako místo plné lidí, vody, světla a dalekého rozhledu přes Labskou louku až ke Kotli a mohyle Hanče a Vrbaty. Dnes tu kromě nás není vůbec nikdo a od kamenné studny s přítokem a odtokem vody není pořádně vidět ani na známou zeď s erby měst, jimiž protéká Labe. Posléze se objevuje lehký déšť, a tak prameniště kvapně opouštíme. Cestou k Vosecké boudě déšť sílí a k místu našeho posledního noclehu přicházíme za silného lijáku. Vosecká bouda je také skoro liduprázdná a v za daného počasí velmi útulná. Spartánsky vybavený, ale vyhřátý pokoj a dobrá večeře spravují náladu. Předškolák dnes ušel 20 kilometrů v horském terénu a nevypadá moc unaven, teplou postel ale přijímá rád.

                                                   4. SESTUP KOLEM VODOPÁDŮ

Celou noc prší a mně se nad ránem honí hlavou, jak asi zvládneme dnešní 8 kilometrový sestup do Harrachova. Máme ale štěstí – s rozbřeskem déšť ustupuje a najednou dokonce z okna Vosecké boudy vidíme na kilometry daleko. Po snídani tedy scházíme do údolí Mumlavy v klidu a suchu. Mumlava má po několikatýdenních deštích a tání posledního sněhu řádné peřeje a vodopády včetně nejznámějšího Mumlavského vodopádu na kraji Harrachova. Místními autobusy se s přestupem v Rokytnici nad Jizerou dostáváme do „Jablonečku“ nad Jizerou. Dále pokračujeme krásnou železnicí podél Jizery do Jilemnice a odsud opět autobusem do Vrchlabí. Kolem lidé s nákupními taškami, automobilový provoz, roušky na ústech – jsme zpátky „v civilizaci“.

RADY NA CESTU:

• Zjistěte si před výletem předpověď počasí
• Mrkněte, zda se zrovna trasa neopravuje
• Mějte dostatek jídla, vody a něco sladkého na zub
• Dobrou obuv s pevnou podrážkou
• Vezměte parťáka na cestu
• Mějte v mobilu aplikaci 
ZÁCHRANKA a MAPY.CZ
• Co si do hor přineseš, to si taky odneseš.

 

@Josef Miškovský

MAPA TRASY:

vzdálenost - 38,1 km | převýšení - 1362 m

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *